V roce 2021 Gramofonka slaví 70 let – její příběh očima pamětníka
Málokdo z nás, kromě těch opravdu o hodně dříve narozených, si pamatuje, že v místech, kde teď stojí největší loděnický průmyslový podnik, se dříve vyrábělo i něco jiného, než gramofonové desky, s nimiž si dnes Loděnice spojují milovníci hudby nejen z naší republiky, ale i ze zahraničí.
Málokdo ale také ví, že stačilo málo a GZ v naší obci vůbec nevznikly. A jak to vlastně bylo? O tom s velkým zaujetím vyprávěl pan Václav Háblt, jehož tatínek stál u zrodu GZ a on sám s tímto podnikem spojil celý svůj život.
Jako malý bydlel v Praze na Balabence, protože jeho otec tam pracoval ve firmě Baklax, továrně na umělé hmoty (hlavně tehdy velmi populární bakelit), kde se, mimo jiné, lisovaly také gramofonové desky pod značkou ULTRAPHON. Na Praze 8, Na Rokosce, pak sídlila lisovna a nahrávací studio firmy Ravitas bratří Františka a Jana Valentini. Další podobná továrna na výrobu gramodesek značky ESTA existovala například také v Praze na Smíchově.
Když pak po roce 1946, na základě Benešových dekretů, došlo ke znárodnění průmyslu, zrodil se i plán na centralizaci gramofonového průmyslu. V Praze vzniklo ústředí a hledalo se místo pro novou továrnu na gramodesky. V souvislosti s plánem na založení Gramofonových závodů se proto Hábltovi v roce 1947 přestěhovali do Svitav, kde pan Háblt starší zahajoval proces administrativní přípravy dokumentace na převzetí tamní továrny Plastika pro tyto účely. V rámci poválečného plánování se ale po pěti měsících rozhodlo, že shromážděná dokumentace bude předána a použita pro vznik národního podniku TOS (Továrny obráběcích strojů) a rodina ze stěhovala zpět do Prahy. Jedním z důvodů změny rozhodnutí byl, mimo jiné, také fakt, že Svitavy jsou poměrně vzdálené od Prahy, kde sídlilo ústředí Gramofonového průmyslu a nahrávací studia. Proto se hledal jiný objekt, který by byl blíže Prahy, až byla nalezena továrna v Loděnici, která tuto podmínku splňovala.
Takže rodina pana Háblta se stěhovala znovu a v pracovní knížce tatínka pana Háblta dne 5. 4. 1948 přibylo razítko „Gramofonové závody, závod Loděnice“. Náročná přestavba poválečného objektu tak mohla začít.
Všechny zaměstnance, které v Praze mohli při výrobě postrádat, sváželi do Loděnice na brigády, aby rekonstrukce mohla proběhnout co nejrychleji a haly byly připraveny na stěhování nových strojů. Bridád se tehdy účastnili i vojáci a studenti, takže tu pracovalo až 240 lidí denně. Jezdili sem na nekrytém nákladním autě vybaveném lavicemi kolem bočnic, kterému se přezdívalo UNRRA a pocházelo tedy zřejmě z poválečné pomoci v rámci Marshallova plánu (United Nations Relief and Rehabilitation Administration), ale to se můžeme teď už jen domnívat, protože fotografie se nedochovala. I po dokončení rekonstrukce a vybavení hal převezenými stroji sem za prací z Prahy dojížděla řada lidí z původních pražských závodů. To už se však pořídil autobus, který z Prahy zaměstnance denně přivážel a po směně je zase odvážel zpět. Podle záznamů pořízených otcem pana Háblta, rekonstrukci řídil architekt Gočár. První deska pak byla vylisována 2. 5. 1951.
Nově vzniklé Gramofonové závody získaly také svou rekreační chatu v Malé Úpě v Krkonoších, ale při další administrativní úpravě, kdy se pražské ředitelství od závodu v Loděnici majetkově oddělilo, chata připadla Pražákům a Loděnice si ponechaly autobus, který byl klíčový pro dovážení zaměstnanců na směny. Díky tomu se pak po řadu let mohly konat velmi oblíbené putovní zájezdy pro zaměstnance po Československu i do zahraničí.
O důležitosti, které se budoucí Gramofonové závody tenkrát těšily, svědčí i fakt, že do továrny byla zavedena přímá telefonní linka z Prahy, zatímco hovory ze všech okolních telefonních stanic byly stále ručně přepojovány přes telefonní ústřednu. Dokonce prý existovaly plány na výstavbu celého „Gramofonového městečka“ pro rodiny zaměstnanců GZ, po vzoru Baťova Zlína. I jeho stavbu měl řídit architekt Gočár. Mělo být umístěno v prostoru za současnou novou školou a když z plánu sešlo, hovořilo se alespoň o možnosti výstavby sportovního areálu, který by mohli využívat i žáci v té době již dokončené nové školy. Ani tento plán se nakonec neuskutečnil.
A jak je tomu dnes?
Z nevelké české továrny, které po objevu CD technologie, málokdo dával šanci, je dnes největší výrobce vinylových gramofonových desek na světě s pobočkami v Soběslavi, Příbrami, ale i ve Francii, USA a Kanadě. Firma rozšířila výrobu o polygrafický sortiment a dnes naopak uvažuje o možném ukončení výroby CD a DVD. Navíc dál láme rekordy – v letošním únoru, Covidu navzdory, dokázali v GZ Media vyrobit 3,1 milionu vinylových desek, což je vůbec nejvyšší měsíční výsledek v celé dosavadní historii firmy. A to měl únor jen 28 dní. V letošním roce Gramofonka dokončila stavbu nové polygrafické haly a zakoupila nový tiskařský stroj, který umí tisknout až ve formátu B1+ (707 × 1000 mm), což umožní dále rozvinout segment špičkových obalů a publikací. Firma ale myslí i na své zaměstnance – původně tmavé a špinavé provozy, které si pamatuji ještě ze studentských brigád, se již dávno změnily k nepoznání a teď přišel čas i na přesun a modernizaci zázemí pro zaměstnance, včetně vylepšení závodního stravování, které bude nově možné i v nočních hodinách a bude obsahovat i dietní nebo vegetariánská jídla. A to je určitě krásný dárek, který GZ Media nadělila svým zaměstnancům k oslavám 70. výročí vylisování první gramofonové desky i ke stejným letošním narozeninám svého majitele, pana Zdeňka Pelce. Kromě toho je připravena do tisku také velkoformátová kniha s mnoha dosud nepublikovanými fotografiemi, zajímavými rozhovory s pamětníky, současnými zaměstnanci a dalšími lidmi spojenými s GZ Media. Ta bude nejen dalším krásným dárkem a připomínkou časů minulých, ale určitě také pomůže dále zviditelnit naši obec a udělat radost mnoha našim občanům.