V říjnu 2021 oslavil neuvěřitelné 80. narozeniny pan František Švestka, vitální muž s jiskrou v oku, kde se skrývá kromě moudrosti i notná dávka šibalství. Když jsem se ho zeptala, odkud vlastně pochází, s úsměvem odpověděl, že se narodil v restauraci Na Staré. Na vysvětlenou mladším generacím, které tuto budovu na rohu náměstí jinak než hospodu nepamatují, dodal, že tenkrát nahoře bývaly byty, kde žily dokonce čtyři rodiny. Dole byla restaurace, ale po válce prošla znárodněním, restauraci po nějakou dobu provozoval RAJ, nějakou dobu dokonce sloužila pro školní výuku, ale posléze byly byty zřízeny i tam. Před budovou stávala velká tabule, kde se vyvěšovaly informace o nejnovějších událostech v obci, převážně narození a úmrtí. Před budovou staré školy na náměstí (dnešní školky) zase stávaly bytelné lavičky, kde se po večerech scházeli rodiče a probírali vše důležité, zatímco děti se bavily po svém a “prošmejdily” kdejaký kout venku, ale i třeba na statku, nebo v některé z místních pekáren (dost často si hrávaly také v ne zcela bezpečných základech torza nedostavěné školy – tam, kde teď stojí garáže Na Brance a bytovky ve Školní ulici). Žádné dítě tehdy ještě nesedělo doma u televize nebo počítače a muset zůstat doma bylo považováno za trest.
K motorům a technice František Švestka přičichl již v mládí – jeho tatínek, vyhlášený místní automechanik, totiž vlastnil velkou opravárenskou dílnu, která k hospodě Na Staré přiléhala. Mladý František tam jako kluk často pomáhal, takže se brzy naučil vše, co automechanik ke své práci potřebuje. Ale režim v poválečném Československu v té době poměrně zákeřně rozhodl jinak. Za tatínkem pana Švestky často chodíval na skleničku místní pošťák, pan Kotnauer. Jednou prý také přišel a překvapivě mu přinesl 380 Kč, jejichž přijetí tatínek musel podepsat. Zanedlouho přišel znovu s úřední obsílkou, že stát jeho provozovnu za Kč 380 odkoupil a firma mu již nepatří. I takhle se tehdy znárodňovaly živnosti. Kariéra automechanika se pak pro mladého Františka zdála být navždy ztracena.
Teprve po revoluci si pan Švestka se svým synem otevřeli vlastní opravárenskou dílnu a se dvěma náklaďáky začali provozovat také autodopravu s pracovní dobou od rána do večera. To už měl ale pan Švestka za sebou nákup své první motorky Jawa a v roce 1978 i první účast v závodě veteránů. A vášeň pro motorky byla na světě. Od těch dob jeho rukama (a rukama jeho syna) prošla spousta motocyklů. Některé opravil zákazníkům, ale jiné pečlivě rozebírá, opravuje a leští pro svou sbírku, která již dosahuje úctyhodného počtu. Přesné číslo snad ani sám neví. Motorky závodní, soutěžní, terénní,.. naše, anglické, španělské, ruské,… – každá z nich má svou historii a svůj příběh, všechny jezdí a z fleku by naplnily další loděnické muzeum. Do jedné místnosti, jako to na nádraží, by se ale určitě nevešly.
Pan Švestka přitom o svém životě i svých motorkách vypráví s takovou skromností, že máte dojem, jako by shromáždit podobné množství nádherně vypulírovaných strojů bylo naprosto normální a skoro samozřejmé. A teprve když jen tak mezi řečí poznamená, že s jednou z nich byl den před naším rozhovorem (!) na Tachlovickém trojúhelníku, všimla jsem si poličky zcela zaplněné medailemi a trofejemi ze závodů, o nichž ani nepovažoval za nutné se zmínit.
Co dodat? „Klobouk dolů!“ A přidávám přání, ať zdraví slouží a ať se panu Švestkovi jeho klukovské sny dále plní, protože ač papírový věk říká něco jiného, tenhle pán zůstává v duši stále mladý, má můj obdiv a věřím, že teď také i obdiv vás ostatních.